„Jo, holenku: smůla vrchovatá – naděje jen zpola.
Darmo hledat štěstí, když tě nezavolá…“

V prosinci loňského roku vydalo nakladatelství Karolinum sbírku pohádek Karla Šiktance.
Hrad Svícen přináší pohádky vysílané ČRo 2 v nedávné době, knižně vycházejí pohádky poprvé a autorem upravené. Jak ve své recenzi na audiozáznam některých dalších autorových pohádek vyjádřil Vilém Faltýnek (hn.ihned.cz, 2006), Šiktanc vychází z tradiční folklorní pohádky, ale jeho příběhy jsou plně autorské, nesoucí – jazykově i myšlenkově – mnohé rysy jeho básnické tvorby. Mytologizující obraznost oživuje přírodní živly, hodnotami jsou pokora člověka, respekt k plynutí času a silám přírody, život v pravdě a spravedlnosti. Důležité je téma vlády a nadvlády, pýchy a pokory.

Šest rozsáhlých pohádek doprovázejí nezaměnitelné ilustrace Františka Skály jr. František Skála jr. ilustroval už předchozí dvě knížky Šiktancových pohádek (Královské pohádky – Albatros 1994, O dobré a o zlé moci – Albatros 2000) – za obě získal Zlatou stuhu (cena pro autory, překladatele, ilustrátory a nakladatele dětských knih). Stejně jako bezpečně poznáte texty Karla Šiktance, poznáte i výtvarná díla Františka Skály. Dohromady jim to, myslím, náramně ladí. Jak uvádí Milena M. Marešová v recenzi ČRo 3 - Vltava), titulní pohádka Hrad Svícen se z celku trochu vymyká, je nejméně pohádková, pro dětskou fantasii poněkud komplikovaná a temná. Její začátek uvádím jako ochutnávku.
Snad potěší.

Hrad Svícen

Den je jako kytka. Nakasaný, našňořený, čerstvě umytý…
A kór zde u řeky: jak by se na sebe věčně díval do zrcátka – a sám sobě se líbil. Voda v řece jde si zlehka, šplouchá, šumí, skoro utíká… zato mladý chasník, co k ní spěchá z polí, kulhá v jednom kuse, kolíbá se v chůzi… jak by chůze bolest, jak by šetřil nohu.
Přívoz je kousek.
„Héééj… kmotříčku!“ volá mládenec.
A v keřích u břehu se nahlas rozesměje žena:
„Kmotříčků je málo!
Skoro žádný nejsou!“
Chasník k ní klopýtá nizounkým rákosím.
„A vy mě, kmotra, na druhou stranu převezete?“
Žena má šátek přehluboko do tváře, sotva jí dohlédnouti oči. A mluví křiklavě. A křiklavě se směje.
„Koukám na tu kytku bezu!
Jestli sklouzne po jezu…
Možná, že Tě nepřevezu!
Možná, že Tě převezu!“
Má vlasy bílé jako len.
„Mluvíte jako kniha. V samých veršíčkách.“
„V knížkách listů jako v sadě.
Všecky pěkně pohromadě!“
volá převoznice. A plují napříč řekou, pontónek si vrže – voda pod ním trochu hučí, trochu bubnuje… plyne do ztracena.
„Do světa se ženeš – nožičku bolavou!
Že se ti chce?“
ohlíží se žena.
„Svatá pravda, teta.
Běhal jsem jako vítr… Teď jsem šmajda. Mladej chromej. Janek Kulhánek!“


Zdroje:
Šiktanc K.: Hrad Svícen, Karolinum, Praha 2009.
cupress.cuni.cz
www.rozhlas.cz
hn.ihned.cz