…když mě tu dneska vidíte, tak by vám to asi ani nepřišlo, ale bylo to se mnou dost špatný. Nejdřív jsem dokonce hudbu nesnášela o jakékoli umění vůbec nemluvě. Říkala jsem si: „Kterej slabomyslnej idiot by mohl být tak pitomej, aby se nechal oblbnout a šel třeba na operu nebo nedejbože na balet!“

Znala jsem lidi, co říkali, že je hudba super, znala jsem lidi, co chodili na výstavy! Ale říkala jsem si, to jsou blázni. Nechápala jsem, jak to můžou nevidět, že jsou závislí! Ani jim to nevadilo, jen tak si klidně chodili mezi ostatníma lidma a někteří dokonce šli tak daleko, že se to nestyděli přiznat veřejně! Myslela jsem si, že mě se to nemůže stát.“

Ale společnost je nebezpečná. Vlastně je to vždycky kvůli lidem, co do toho spadnete. Ostatní vás tam prostě stáhnout. Přísahám, že jsem nechtěla. Nesnášela jsem hraní na housle. A oni mě pořád nutili a říkali, že se mi to jednou nakonec zalíbí. Už od mala mě na to pomalu navykali. Nechala překecat a zkoušela to. Bylo to úplně pozvolna. Stejně to bylo ale hlavně proto, že na mě dohlíželi. Kolem sedmé třídy pak přišla zkouška. Přestali mě do toho strkat. Nejspíš už uvěděli, že jsem závislá dřív, než jsem si to sama uvědomila. Řekli: „Tak nehraj, když nechceš!“ A to bylo ono…zkoušela jsem to. Jednou jsem dokonce týden nehrála! Ale bylo to těžký se udržet a aspoň si nějakou melodii nebroukat. A nakonec jsem tam stejně do té hodiny šla, jen abych si mohla aspoň tu hoďku zahrát. No a pak se mi to začalo líbit. Tak jsem si tam našla kamarády. Zapadla jsem do té společnosti zhýralců, co v jednom kuse chtěli hrát na nástroje, a že na ně uměli divy!“

Pak jsem jednou uviděla nějaký letáček…byla to taková „sekta“, prostě skupina feťáků, závisláků, co tomu už úplně propadli. Toužila jsem se po tom se s nimi setkat. Tehdy jsem v tom byla fakt až po uši, tak jsem tam jela. Letní tábor v Poděbradech. Byla to hrůza co se tam dělo, když si na to teď vzpomenu…Hrálo se tam od rána do večera, mluvilo se tam o hudbě, všichni něco tvořili, malovali, zpívali, točili filmy. Bylo to, jako by to bylo úplně v pořádku. Tam jsem si připadala konečně jako mezi svýma, tady byli lidi, kterým jsem rozuměla, se stejnou závislostí. Byla jsem pak v té partičce několik let a dávala jsem si hudbu, kdy to jen šlo. Už jsem kvůli tomu skoro i zapomněla, jak je důležité sedět doma a koukat na seriály a jen tak se válet nebo se poflakovat po ulicích.“

Naštěstí mě pak rodiče poslali z domova do jiného města na školu, tak jsem už nemohla chodit do hudebky. Tím se můj svět naboural. Nejdřív to bylo strašný vyrovnat se s tím, že už nemůžu dostat novou dávku a že musím živořit s tím, co mi ještě zbylo – pár starých už milionkrát hraných skladeb. A postupně se moje technika vytrácela. Za každou hodinu houslí bych tehdy vraždila. Ale to už je naštěstí za mnou. Chtělo to pevnou vůli nevrátit se k hraní. To víte, zvyk je železná košile a takové dlouhodobé závislosti se člověk těžko zbavuje. Byla jsem tak malá, když mi dali poprvé housle do ruky! Už tehdy jsem věděla, co to může způsobit a hnusilo se mi to, ale nešlo tomu zabránit… Teď už jsem skoro rok čistá. Už konečně se zas začínám integrovat mezi normální lidi, co nepotřebujou každou chvíli dávku hudby nebo umění. Konečně se můžu věnovat těm skutečně důležitým materiálním věcem… Ale stejně mě to poznamenalo na celý život…

!POZOR NA ZÁVISLOSTI, NĚKTERÉ Z VÁS MŮŽOU UDĚLAT I LEPŠÍHO ČLOVĚKA!